Milovnice vědy a její popularizátorka
Simona Baumrtová
Veronika Vetýšková

Ahoj, jmenuji se Veronika a pracuji jako vědkyně v oboru biochemie na ÚOCHB AV ČR. Jsem Ph.D. studentkou na VŠCHT Praha, kde jsem získala inženýrský titul v oboru biotechnologie léčiv. Přiznejme si to na rovinu, spoustu lidí má z chemie a dalších přírodních věd strach, což je dle mého názoru hrozná škoda. Právě z tohoto důvodu si uvědomuji, jak moc je důležitá popularizace vědy a přesně o to se snažím.

Věda jako láska na druhý pohled

Můj kariérní příběh začal na Chomutovském Gymnáziu, kde jsem v roce 2012 odmaturovala, mimo jiné z chemie a biologie. Paradoxem je, že kdyby se mně někdo v roce 2008, kdy jsem na gymnázium nastoupila, zeptal, z čeho budu maturovat, tak bych odpověděla, že rozhodně z něčeho humanitního. Já si ale postupem času začala uvědomovat, že přírodní vědy a technika je to, co mně opravdu zajímá.

Můj původní plán byl vystudovat medicínu, což (jak už jistě tušíte) tak úplně nedopadlo. Věděla jsem, že chci rozhodně studovat nějaký obor, který bude spojený s léčivy. Jelikož mě klasická farmacie nelákala, tak pro mě byla Vysoká škola chemicko-technologická v Praze (VŠCHT Praha) jasnou volbou. No a vzhledem k tomu, že mě to vždy táhlo i tím biologickým směrem, tak mi nezbývalo nic jiného než vyrazit s úsměvem vstříc oboru s názvem Biotechnologie léčiv.

Svá bakalářská studia jsem trávila buď někde na brigádě, nebo učením se na zkoušky. Jasně, chodila jsem i mezi lidi, ale tehdy by mě nenapadlo, že se budu chemií někdy živit. Postupně jsem se zbavovala zkoušek, čímž jsem se prokousala až k bakalářským státnicím.

Diplomová práce mi změnila život

Podle svého plánu jsem na navazujícím magisterském studiu pokračovala v oboru biotechnologie léčiv, i přesto, že už tenkrát jsem věděla, že mě víc láká biochemie než biotechnologie. Když jsem si vybírala téma své diplomové práce, tak jsem s jistotou věděla, že se chci věnovat biochemii a byla jsem velice vděčná, že jsem dostala možnost pracovat v laboratoři docentky Michaely Rumlové.

Musím se přiznat, že to byl asi jeden z nejzlomovějších okamžiků mého života. Hodiny strávené v laboratoři jsem už nebrala jako nutné zlo k získání titulu, ale můj výzkum mě opravdu, ale opravdu naplňoval. A já se postupně začala zamilovávat do vědy. Dalo by se tedy říct, že věda pro mě byla takovou láskou až na druhý pohled.

Během dvou let magisterského studia jsem se sice do vědy zamilovala, ale živit se vědou?! Já? Nesmysl! Poprvé jsem nad vědeckou kariérou začala uvažovat, když jsem vyhrála Studentskou vědeckou konferenci na VŠCHT. Začala jsem mít pocit, že to, co dělám má opravdu smysl a co víc, někoho to opravdu může zajímat!

Další zlomový okamžik v mém životě nadešel, když jsem od docenta Jiřího Vondráška dostala možnost nastoupit na doktorát a pokračovat v projektu, na kterém jsem v diplomové práci začala. Moc jsem tedy neváhala, tuto možnost využila, a tak se ze mě stala studentka doktorského studia v obou biochemie.

Otevřel se mi úplně nový svět

A tak nějak jsem se ocitla na jedné z nejprestižnějších vědeckých institucí v České republice – Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd České republiky (ÚOCHB AV ČR), který proslavil zejména profesor Holý, objevitel antivirotik proti HIV. Jako doktorandka jsem již nemusela trávit čas na brigádách a mohla se začít věnovat vědě naplno, díky čemuž se mi otevřel úplně nový svět plný výzkumů, konferencí a různých vzdělávacích kurzů.

Měla jsem možnost se podívat třeba do Krakova, Delftu, Basileje, ale i navštívit významná vědecká pracoviště v České republice, či publikovat v odborných vědeckých časopisech. Vím, že to zní všechno krásně a kouzelně, ale věřte, že za vším tím výzkumem je obrovské dřina.

Vědci podivíni

Asi tak rok zpátky jsem si začala více uvědomovat, jak veřejnost často vnímá vědce. Podivín v plášti, který stojí sám v laboratoři a něco si bádá. Několikrát během svého života jsem se setkala s názorem, že se do vědy příliš nehodím nebo že mi nebude svědčit trávit čas sama v laboratoři. Opak je pravdou.

Pokud chcete být vědec, tak musíte být relativně komunikativní, jelikož je naprosto běžné spolupracovat na projektech, a to bez toho, abyste se na něčem domluvili, není zkrátka možné. Další věc, co mi ležela v hlavě byl názor mých kamarádů, kteří nejsou vědci a nedovedli si představit, co vlastně celé dny v laboratoři dělám. Zadumaně koukám na kádinku? Spiklenecky se usmívám nad Petriho miskou? Nevěděla jsem, jak jim vysvětlit, že to, čím se živím, je vážně výzkum.

 

 „Vyfotíte se se mnou?“

Stroj času vám sice nevyrobím, ale geneticky modifikovanou bakterii vyrobit zvládnu. Všechny tyhle myšlenky mě přivedly k tomu, že vědu je vážně potřeba popularizovat. Proto jsem se letos přihlásila do FameLab, což je soutěž pro vědce, kteří mají tři minuty na to, aby vysvětlili nějaké vědecké téma nevědecké veřejnosti. Světe div se, ale probojovala jsem se až do finále České republiky (na fotografii).

Finále jsem sice nevyhrála, ale po vyhlášení výsledků za mnou přišla holčička s přáním, jestli bych se s ní vyfotila. Hrozně mě to potěšilo, protože jsem měla pocit, že jsem jí dokázala ukázat, že je věda krásná a není třeba se chemie bát. Co se dále týká popularizace, měla jsem již například možnost natočit edukační stream ohledně výroby léčiv pomocí mikroorganismů a také spravuji instagramový účet naší laboratoře, kde se snažím vysvětlit, jak vypadá naše práce.

Kam mně tohle všechno zavede příště? Kdo ví?

„I vědcům se stává, že jim experimenty občas nevycházejí.“

Pokud již víte, co vás v životě bude naplňovat, tak za tím jděte vší silou. No a když to zatím nevíte, tak to nevadí. Někomu trvá déle, než najde to, co ho bude naplňovat.

I vědcům se stává, že jim experimenty občas nevycházejí, a i když vycházejí, tak to většinou není na první pokus. Ale když vytrvají a rozluští, co se jim data snaží sdělit, může z toho nakonec vzniknout úžasný objev. 

 

Inspirace a motivace

Štěstí na podnětné prostředí

Když nad tím, tak přemýšlím, tak pro mne vždycky bylo velmi důležité prostředí, které mně motivovalo. Například vědecká skupina docenta Jiřího Vondráška (ÚOCHB AV ČR), kde nyní pracuji nebo laboratoř docentky Michaely Rumlové (VŠCHT Praha), ve které jsem pracovala na své diplomové práci. Měla jsem to štěstí, že jsem se vždycky nacházela v neskutečně podporujícím vědeckém prostředí, které bylo plné zajímavých a velice zkušených lidí, což mi dávalo a dává možnost růstu.

Vize a cíle

Radost = odškrtnutí splněného úkolu

Od doby, co jsem nastoupila na vysokou školu, tak se snažím si svůj čas co nejefektivněji plánovat. Nejvíce se mi osvědčilo používání Google kalendáře, kde mám spoustu různých kalendářů, které sdílím s tím, s kým potřebuji. Samozřejmě mám i svůj osobní kalendář. Dřív jsem používala papírový diář, jenže jsem v něm potom neustále něco přepisovala, takže to byl potom jeden velký chaos. Často si vytvářím to-do listy a největší radost mám, když si můžu odškrtávat položky.

Vzdělávání a rozvoj

Neustálé nasávání znalostí

Vzhledem k mému zaměření asi není překvapivé, že se neustále brodím odbornými články, online přednáškami a kurzy. Ale jelikož se moc ráda posouvám dopředu, tak jsem se začala učit programovat pomocí online kurzů. Také velmi ráda poslouchám podcasty, ať už o vědě, technice, či politice.

profesní zvraty a překážky

Pevná vůle a přátelé, se kterými oslavíte úspěch

Největší překážky? Každé zkouškové na vysoké škole! smile S tím, jak jsem je překonala asi nebudu originální. Je to zkrátka hlavně o pevné vůli, ale také o spolužácích a kamarádech, se kterými se můžete o dané problematice pobavit, kteří vás při neúspěchu podpoří a kteří s vámi případný úspěch posléze oslaví. No a podporující slova, od těch nejbližších taky dokážou hodně.

pomoc druhým

Od asistence při výuce přes doučování k samostatné výuce

Nevím, jestli se počítá, že jsem na gymnáziu občas spolužačkám pomáhala s matematikou. Během bakalářského a magisterského studia jsem si přivydělávala doučováním, vyzkoušela jsem si i asistenci při výuce středoškolských laboratoří z chemie a vedla jsem kroužek vědeckých pokusů pro malé objevitele. Také jsem v databázi doučujících na VŠCHT. A samozřejmě jsem si jako doktorandka vyzkoušela i výuku na vysoké škole.

Skrze online platformu propojujeme všechny ty, kteří se chtějí posouvat a tvoříme tak digitálně propojenou komunitu. Poskytujeme zázemí pro šíření nových myšlenek, inovativních přístupů a spolupráci napříč obory.

startujeme.online@gmail.com

Více o projektu

Vize a příběh projektu

Pro studenty

Staňte se mentorem

Konzultace

Registrujte se

Přihlášení